Již od roku 1785 vyrábí v Kolovči rod Volfů tradiční lidovou keramiku.Hrnčířské řemeslo se v této rodině již po 7 generací předává z otce na syna.Rodinnou tradici založil Lambert Wolf a v současnosti v ní pokračuje Rudolf Volf se svým synem Martinem.Kolovečská keramika je charakteristická svým červenohnědým střepem a tradičním dekorem.Od roku 1900 se stala tradicí i výroba tmavě modré keramiky.Všechny výrobky jsou vyráběny ručně a do dnešních dnů jsou dodržovány původní technologické postupy.Za svou práci byl Rudolf Volf jmenován „mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „ Nositel tradice lidových řemesel“.

Výroba hrnčířského a kamnářského zboží v Kolovči začala již v 15. století. Charakter a výzdoba hrnčířského střepu se od roku 1764, kdy je zachován první výrobek kolovečský, nedoznala téměř žádných změn. Půvab kolovečských výrobků tkví nikoli v osobité tématice, nýbrž v osobitém pojetí obecně známých a užívaných motivů. Právě toto osobité pojetí vytvořilo z Kolovče jedno z nejzajímavějších a nejvýznačnějších středoevropských hrnčířských středisek.“Kolovečská mísa „ ,uložená ve sbírkách Národního muzea v Praze dokazuje, že kolovečtí hrnčíři byli schopní výtvorů, jakými se nemohla pochlubit žádná hrnčířská dílna v tehdejší době v Čechách.

Vladimír Scheufler Dějiny chodské keramiky

V období pozdního feudalismu, a to i přes těžké ekonomické ztráty a následky třicetileté války, nastává na Chodsku pronikavější rozvoj hrnčířského řemesla, jež se soustřeďuje do tří měst: Domažlice, Hostouň a Koloveč. Obdobím vrcholu výroby lze označit 60 – 90. léta 19. století. V roce 1890 v Kolovči pracovalo ve 43 hrnčířských dílnách 80 zaměstnanců. Tak vysoká koncentrace hrnčířských dílen v malém městečku s 1337 obyvateli byla podmíněna hojným výskytem hrnčířských jílů  vhodných k výrobě keramiky v okolí. Po roce 1890 začal však počet dílen strmě klesat v souvislosti s konkurencí továrních výrobků zejména smaltovaným zbožím. V roce 1912 bylo v Kolovči 8 dílen, v roce 1938 3dílny a po roce 1945 jen dílna jediná,dílna rodiny Volfů.

Již od samého počátku hrnčířské výroby v Kolovči se výroba soustředila do několika rodů z nichž jedním byl i rod Volfů. Ten od roku 1785 do dnešních dnů vyrábí nepřetržitě slavnou kolovečskou keramiku. Hrnčířské řemeslo se v  této rodině již po 7 generací vždy předává z otce na syna. Rodinnou tradici založil /I./ Lambert Wolf, dále pokračovali /II./ Kašpar Volf, /III./ Václav Volf, /IV./ František Volf, /V./ Rudolf Volf, /VI./ Rudolf Volf, /VII/ Martin Volf. V současnosti keramiku vyrábějí poslední dvě generace Rudolf a Martin Volfovi společně s manželkou Rudolfa Libuší, která vyrobené zboží maluje. Dílna, ve které se dodnes vyrábí, pamatuje Františka Volfa, který ji v domě č.p. 1 zřídil v roce 1898 poté, co se do něj přiženil.

V roce 1925 obdržel František Volf za vystavené výrobky čestné uznání na světové výstavě v Paříži. V roce 1975 byl Rudolf Volf jmenován “mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel“.

Při výrobě tradiční keramiky jsou do dnešních dnů dodržovány původní technologické postupy. Hlíny, které se nakopou v hliništi, se musí nechat minimálně tři roky „odležet“ / volně uskladněné venku, kde na ně působí všechny povětrnostní podmínky, které je rozkládají/.Po této době se hlíny smísí ve stanovených poměrech. Mísení se provádí ručně tak, že se vrstvy hlín kladou na sebe, na tzv.“špalek“, a ten se několikrát přehází. Při přehazování se hlína vlhčí do požadované vlhkosti. Jediným strojem, který se při následném zpracování používá je 150 let starý „šnekový lis“ .Ten hlínu stlačí do předtažků připravených k samotnému točení na hrnčířském kruhu. Předtažky se poté uloží do sklepa a opět nechají minimálně jeden měsíc ležet. Hlína se před samotným točením musí proválet a nadělat z ní hrudky. Z hrudek se na klasických kopacích kruzích, které až Rudolf Volf v roce 1968 předělal na elektrický pohon, vytáčí veškeré zboží. To se musí po vytočení vysušit. Sušení musí probíhat pozvolna, protože při něm dochází ke smrštění výrobků. Příliš rychlé smršťování by vedlo k praskání. V dílně se zboží ukládá na prkna pod strop. Tam je jednak nejtepleji a uspoří se místo, kde by zboží muselo být uloženo v regálech. Stále se topí v kachlových kamnech dřevem. Po vysušení už následuje malování. To se děje za pomoci prastarého hrnčířského nástroje tzv. kukačky, / nádobka vytočená též z hrnčířské hlíny, do které se zasune brk/kterou se malují jednoduché geometrické obrazce typické pro kolovečskou keramiku. Po namalování se zboží vypaluje. Do roku 1985 se k vypalování zboží používala pec na dříví tzv.kasselská o objemu 5 m3.V dnešní době se vypaluje v pecích elektrických. První výpal „přežah“ se vypaluje na teplotu 960 °C. Po prvním výpalu se výrobky glazují a následně znovu vypalují na teplotu 1150 °C.

Mimo tradiční červenohnědé keramiky s klasickým dekorem se ještě v současnosti vyrábí „modrá keramika“..Zavedením její výroby se snažil František Volf zareagovat na pokles odbytu tím , že bude vyrábět zboží fajnovější. Tato keramika se ve své době příliš neujala. V roce 1990 Rudolf a Martin Volf její výrobu obnovili a v současnosti se významně podílí na celkové produkci firmy. V roce 1997 byl nově zaveden druh keramiky „keramika barevná“, která vychází z lidových motivů. Ta je vždy uvnitř výrobku vylitá bílou glazurou a vně glazurami barevnými. Dekorování je naglazurové ve formě puntíků. Posledně jmenovaná keramika vychází vstříc moderní době, která od keramiky žádá použití v mikrovlnných troubách a myčkách nádobí.

Do roku 1918 se převážná část výrobků prodávala do sousedního Bavorska, kde měli Volfové své známé překupníky, kteří zboží dál distribuovali. Z vyprávění Františka Volfa, který měl v té době jednu z největších hrnčířských dílen v jihozápadních Čechách jelikož zaměstnával ještě dva tovaryše a učně víme, že zboží šlo třemi směry 1.Furth im Wald a Cham, 2.Eschlkam, Neuenkirchen, Kötzting a Viehtach, 3.Waldmünchen, Retz a Neunburg. Když tato poměrně výnosná odbytiště odpadla, nastaly velké odbytové potíže, které přetrvaly až do 50 let 20. století, kdy přišla odbytová konjunktura. V současné době je téměř veškerá produkce rodinné firmy prodána ve vlastní prodejně v Kolovči v domě č.p.1., ve kterém se nachází dílna s výrobními prostorami. Ve stejném areálu se nachází i Muzeum techniky a řemesel.